Fat Joe - Jealous Ones Still Envy (J.O.S.E.)

Kde leží hranice mezi surovým vyjádřením identity a melodickým dobýváním hudebních žebříčků? To je napětí, které strukturovaně Jealous Ones Still Envy (J.O.S.E.), čtvrté sólové album Fat Joe. Album, vydané 4. prosince 2001 vydavatelstvím Atlantic Records a společností Terror Squad Productions, se skládá z osmnácti skladeb a trvá celkem hodinu. Nejde jen o další kapitolu v diskografii tohoto newyorského rappera; jasně odděluje agresivitu, kterou známe z Don Cartagena (1998), a komerční strategii, která předcházela Loyalty (2002). Album, původně plánované na léto 2000, bylo odloženo a nakonec se dostalo do prodeje na konci roku. Toto čekání nesnížilo energii projektu, ale umožnilo zpřesnit seznam skladeb, kde každá vokální spolupráce má jasný cíl: upevnit lokální postavení nebo rozšířit národní publikum.

„My Lifestyle“ a „Still Real“: postoj před melodií.

Album začíná prohlášením, které je víc než jen úvod. Zatímco skladba „Intro - Main Pass“ vytváří atmosféru, právě díky skladbám od Buckwilda se ukazuje identita Fat Joea. Na skladbě „My Lifestyle“ produkce vytváří temné a přímočaré prostředí, které rapperovi umožňuje definovat svůj životní styl bez okolků. Tento přístup je později v albu posílen skladbou „Still Real“, kterou také produkoval Buckwild, kde si Fat Joe drží pevné postoje. Tyto dvě skladby fungují jako tematické pilíře: připomínají, že za spolupracemi a melodiemi stojí Fat Joe, rapper z Bronxu, který brání své území. Tato dualita mezi syrovou realitou a komerční rafinovaností je jádrem strategie alba J.O.S.E..

„King Of N.Y.“: Buju Banton a pečeť autority z východního pobřeží.

Na skladbě „King Of N.Y.“, kterou produkovali Cool & Dre, se Fat Joe představuje s Buju Bantonem. Toto spojení není náhodné v kontextu amerického hip-hopu roku 2001. Spojením svého hlasu s hlasem významného umělce z východní části země rapper posiluje svou lokální identitu a pozici lídra, kterou si nárokuje. Tato skladba ilustruje snahu o upevnění sítě aliancí, které jsou pevně zakotveny ve východním pobřeží, a to na rozdíl od širších zvukových experimentů, které charakterizují jiné části alba. Přítomnost Buju Banton je jako pečeť autenticity: potvrzuje pozici Fat Joea v newyorském hudebním ekosystému a zároveň přináší silnou vokální dynamiku, typickou pro spolupráce mezi zavedenými osobnostmi východního pobřeží v té době.

„We Thuggin'“ a „What's Luv?“: Melodické obsazení od R. Kellyho a Ashanti.

Album se následně posouvá k přístupnější a melodičtější estetice. Na skladbě „We Thuggin'“, kterou produkoval Ron G, spolupracuje Fat Joe s R. Kelly. Tato kombinace R&B a hip-hopu výrazně rozšiřuje okruh posluchačů a přináší popový prvek, který kontrastuje s agresivitou předchozích skladeb. Dále v seznamu skladeb se na produkci Chinka Santany a Irv Gotti objevují Ja Rule a Ashanti ve skladbě „What's Luv?“. Tato trojice dokonale ztělesňuje komerční trend období 2001-2002, kdy se hranice mezi rapem a R&B stíraly ve prospěch přístupné melodie. Tyto dvě skladby ukazují, že Fat Joe se nesnaží pouze upevnit svou pozici gangstera, ale také oslovit širší publikum, přičemž se zaměřuje na smyslnost a melodický projev.

Zvuková mozaika: čtrnáct producentů ve službách rozmanité identity.

Vytvoření alba Jealous Ones Still Envy (J.O.S.E.) je výsledkem práce rozsáhlého a různorodého týmu producentů. Mezi nimi jsou Buckwild, Irv Gotti, Ron G, Alchemist, Bink!, Chink Santana, Cool & Dre, DJ Nasty, LVM, Psycho Les, Reef, Rockwilder, Sean C, Self a Younglord. Tato rozmanitost producentů není známkou nedostatku soudržnosti, ale spíše promyšlenou strategií, která má podpořit tematickou rozmanitost alba. Každý producent přináší svůj vlastní styl: Buckwild zdůrazňuje temnější skladby, Ron G usnadňuje přístup k R&B, zatímco jiní, jako například Reef nebo Rockwilder, nabízejí odlišné atmosféry na skladbách „Fight Club“ nebo „Murder Rap“. Tato zvuková mozaika umožňuje Fat Joevi pohybovat se mezi různými žánry, aniž by ztratil svou vlastní identitu.

Závěr: komerční úspěch, který potvrzuje zvolenou strategii.

Architektura zvukové stránky alba se opírá také o pečlivě promyšlené spolupráce s dalšími umělci, přičemž jedenáct z osmnácti skladeb obsahuje vokální hosty. Tato úzká spolupráce se projevuje zejména častou přítomností Remy Ma, která se objevuje na skladbách „Opposites Attract (What They Like)“, „Definition Of A Don“ a na poslední skladbě alba. Na svém posledním albu, „We Thuggin' - Remix“, se připojila ke čtveřici zpěváků, do které patří i R. Kelly, Busta Rhymes a N.O.R.E. vytvářejí jedinečnou synergii, která završuje celé album. Tato strategie obsazování herců zdůrazňuje specifická dua, jako je například kombinace M.O.P. a Petey Pablo na skladbě „Fight Club“, nebo Ludacris spolupracující s Armageddonem na skladbě „Get The Hell On With That“. Tyto jednotlivé spolupráce, které vznikly díky účasti Reef a Bink!, ilustrují snahu Fat Joea zapojit různé osobnosti z hip-hopové scény, aby tak obohatil a rozmanitě ztvárnil rytmické prvky svých skladeb. Kromě těchto vokálních spoluprací, samotný proces nahrávání vyžadoval rozsáhlou geografickou logistiku. Nahrávání probíhalo v několika newyorských studiích, jako například TMF Studios, The Crackhouse a Chung King Studios, ale také v Miami ve studiích The Hit Factory Criteria a Circle House Studios. Tato expanze pokračovala až do Orlanda, kde působila společnost TransContinental Studios, do Philadelphie prostřednictvím místního studia a do Kalifornie díky společnosti The Enterprise. Toto turné, které zahrnovalo několik měst, svědčí o decentralizované produkci, která přispěla k bohatství a rozmanitosti zvukových textur alba. Současně toto vydání představuje významný komerční úspěch: album Jealous Ones Still Envy (J.O.S.E.) je dodnes nejprodávanější deska Fat Joea, překonávající úspěchy jeho předchůdců, jako jsou Represent (1993) nebo Don Cartagena (1998), a stává se trvalou referencí v jeho diskografii, před vydáním alba Loyalty (2002). Analýza seznamu skladeb odhaluje přesnou narativní strukturu, kde intermezze hrají zásadní roli v celkové organizaci, a to nejen jako dekorativní prvky. Mezi skladbami „What's Luv?“ a hlavní skladbou „He's Not Real“ se nachází skladba „He's Not Real - Intro“, která připravuje posluchače na tuto skladbu, kterou produkoval Richard Frierson a ve které se představují interpreti Prospect a Remy Ma. Tato sekvence je okamžitě následována pasáží „The Fuck Up - Interlude“, což je krátký úsek, který působí jako dramatický přechod před rytmickou explozí skladby „Get The Hell On With That“. Tato poslední skladba, kterou produkovala společnost Bink!, spojuje Ludacrise a Armageddon a vytváří agresivní atmosféru, která kontrastuje s jemnější melodií předchozích částí. Tato střídání se mezi momenty zamyšlení a vrcholky energie ukazuje jako snaha udržet pozornost posluchače u všech osmnácti skladeb a předejít jakékoli monotónnosti v průběhu této hodiny hudby. Spolupráce se rozšiřuje i na samotnou produkci, kde jsou Buckwild, The Neptunes a Scott Storch uvedeni jako zodpovědní za celkovou dohled nad projektem. Tato trojí umělecká koncepce zajišťuje zvukovou soudržnost, a to i přes rozmanitost producentů, kteří se podíleli na jednotlivých skladbách, jako například Reef na skladbě „Fight Club“ nebo Rockwilder na skladbě „Murder Rap“. Přítomnost těchto významných osobností z hudebního průmyslu potvrzuje, že toto album je klíčovou položkou v diskografii Fat Joe, a logicky navazuje na album Don Cartagena (1998) a předchází albu Loyalty (2002). Tato klíčová pozice umožňuje albu využít úspěchy minulosti a zároveň připravuje půdu pro budoucí vývoj kariéry tohoto rappera, čímž potvrzuje jeho významnou roli v katalogu společnosti Atlantic Records. Podrobná analýza obsazení zpěváků odhaluje strukturu spolupráce, která přesahuje pouhé seskupování hvězd a vytváří síť přesných a dobře zdokumentovaných partnerství. Kromě již zmíněných interpretů, seznam skladeb zdůrazňuje opakující se přítomnost Prospecta, klíčového člena skupiny Terror Squad, který se objevuje na skladbách „He's Not Real“ společně s Remy Ma a na skladbě „The Wild Life“ s Xzibitem. Tato dvojí přítomnost zdůrazňuje strukturální význam členů interního týmu labelu při budování narativní struktury alba, a vytváří tak spojující nit, která propojuje komerčnější části alba s těmi, které jsou hluboce zakořeněny v loajalitě skupiny. Stejně tak Armageddon, další významná postava newyorského hudebního prostředí spojeného s Fat Joe, se objevuje na skladbách „Get The Hell On With That“ spolu s Ludacrises a na skladbě „Murder Rap“, kterou produkoval Rockwilder. Tyto jednotlivé, ale strategické spolupráce ilustrují snahu tohoto rappera zapojit různé osobnosti z hip-hopové scény, aby rozmanitě obohatil rytmickou stránku svých skladeb, a přitom zachoval silnou identitu, kde každý host přináší svou specifickou energii do celkového projektu, který zůstává zaměřen na potvrzení pozice Fat Joea. V Spojených státech amerických se album umístilo na 6. místě v žebříčku Top R&B/Hip-Hop Albums a na 21. místě v žebříčku Billboard 200. Certifikace platinové desky organizací RIAA, udělená 22. května 2002, svědčí o solidních komerčních výsledcích. Na mezinárodní úrovni toto dílo dosáhlo významného úspěchu ve Spojeném království, kde se umístilo na 19. místě v britském žebříčku alb a získalo stříbrnou certifikaci od organizace BPI. Tento úspěch potvrzuje, že strategie společnosti J.O.S.E. – kombinace vlivu východního pobřeží s kolaboracemi v žánru R&B a s umělci ze západního pobřeží – umožnila Fat Joeovi rozšířit své publikum a zároveň upevnit jeho pozici v americké hip-hopové scéně počátku 2000. let.

Technické údaje

- Datum vydání: 4. prosince 2001 - Vydavatelství: Atlantic - Počet skladeb: 18 (1 hodina 0 minut) - Úvodní/závěrečná skladba: Intro - Main Pass / We Thuggin' - Remix - Hostující umělci: Buju Banton, Remy, R. Kelly, M.O.P., Petey Pablo, Ja Rule, Ashanti, Prospect, Ludacris, Armageddon, Xzibit, Busta Rhymes… - Předchozí album: Don Cartagena (1998)