Steve Lacy - Disposability

Steve Lacy se vrací k repertoáru se svým minimalistickým triem v Disposability, nahrávce, kde absence dalších hudebníků se stává tvůrčí a introspektivní silou. Tento projekt se zasazuje mezi díla z let 1962 a 1971 a zdůrazňuje záměrnou osamělost v kompozici, vzdálenou od konvencí tradičního jazzu.

Shuffle Boil: Avantgardní rytmus vytváří napětí hned od začátku.

Tato skladba není pouhým úvodem, ale hned od začátku vytváří napětí, které prostupuje celou nahrávkou: avantgardní rytmický jazyk, vzdálený od konvencí tradičního jazzu. První skladba alba nenechává prostor pro váhání; už v prvních sekundách vytváří zvukovou strukturu, kde tempo a improvizace navzájem reagují bez kompromisů. Steve Lacy zde přesouvá svůj sopránový saxofon do prostoru, který není ani hard-bop, ani klasický bebop, ale spíše osobní hřiště, kde panuje originální kompozice.

Aldo Romano a Kent Carter: Základ pro sólové trio.

Za tout tímto odvážným začátkem se skrývá minimalistická, ale působivá instrumentace: Steve Lacy na sopránovém saxofonu, Aldo Romano na bicích a Kent Carter na baskytáře. Tato sestava nehraje jen proto, aby zaplnila zvukový prostor; vytváří pevný rytmický základ, který umožňuje Lacymu prozkoumávat oblasti, kde sólové party už nejsou pouhou technickou ukázkou, ale spíše introspektivní průzkum. Právě zde se projevuje specifická charakteristika alba Disposability: je to nahrávka, kde absence dalších hudebníků se stává silnou stránkou, nikoli z nedostatku, ale z volby. Každá skladba je postavena na tomto trojici, což dává Lacymu svobodu skládat a improvizovat bez vnějších omezení.

Skladba 2: Srdce projektu, kombinace pocty a originální tvorby.

Tune 2 se nachází uprostřed mezi originálními skladbami a známými standardy a ztělesňuje samotnou podstatu tohoto alba. Tato skladba, jejíž autorem je Cecil Taylor, není jen poctou; stává se platformou, na které Lacy rozvíjí svůj vlastní styl v rámci jazyka, který již existuje, ale je zde reinterpretován. Přítomnost Taylora v panteonu skladatelů uvedených na albu dává skladbě Disposability okamžitou historickou legitimitu: toto není album, které se drží tradice, ale album, které s ní dialoguje. Lacy cituje Taylora ne pro potěšení z citování, ale aby z něj extrahoval architektonické napětí, které rezonuje s jeho vlastními originálními skladbami. Právě zde se album ukazuje ve své pravé síle: neváhá střídat skladby od Carl Bley, Thelonious Monka a Cecila Taylora se čtyřmi skladbami, které napsal sám Lacy.

Generous 1: Závěr jako manifest přijaté samoty.

Poslední skladba alba, Generous 1, uzavírá toto zkoumání sólového uměleckého projevu. Složená Carlou Bley, nepředstavuje technické zakončení, ale spíše manifest introspekce. Tato závěrečná skladba není koncem; je to prohlášení, že tento projekt končí v otevřené a štědré pozici, odmítající komerční dokonalost. Lacy se v ní vrací od jazzových standardů a zaměřuje se na to, co je pro něj charakteristické: sopránový saxofon, který se již nesnaží napodobovat ani překonávat, ale existovat jako jedinečný hlas v minimalistickém triu. Album obsahuje devět skladeb, z nichž tři jsou od Thelonious Monka, jedna od Cecila Taylora, jedna od Carly Bley a čtyři od samotného Lacyho. Toto album se nedefinuje jako radikální odklon od minulosti – zasazuje se mezi alba Evidence z roku 1962 a Moon z roku 1971 – ale jako potvrzení záměrné kompoziční osamělosti. Je to album, kde každá skladba, ať už originální nebo převzatá, slouží stejnému cíli: proměnit sopránový saxofon v nástroj osobního vyjádření, daleko od zavedených kódů amerického jazzu.

Technické údaje

- Vydání: 1966 - Vydavatelství: Vik - Počet skladeb: 9 - Úvodní / závěrečná skladba: Shuffle Boil / Generous 1