Steve Lacy - Hot House

Toto album se skládá z devíti skladeb, ale žádné jméno nesmí zastínit jedinečný zvuk sopránového saxofonu Steve Lacyho. Mezi alby Sempre amore (1987) a More Monk (1991) představuje toto album zásadní odklon od předchozích kolektivních nebo vokálních projektů: je to zvukový intimní deník, kde každá standardní skladba je stránka napsaná sólově, bez hostů, bez sdílení prostoru.

Steve Lacy se uzavírá v tichu sopránového saxofonu

Seznam skladeb nenabízí prostor pro improvizaci nebo dialog s jiným hudebníkem: je to sbírka poct, koláž dědictví, kde Lacy čerpá z kompozic Herbieho Nicholse, Tadda Damerona, Buda Powella, Theloniousa Monka, Mala Waldrona a Sidneyho Becheta. Zde spočívá základní napětí tohoto alba: neexistují žádné spolupráce, takže každá interpretace se stává přímou konfrontací s duchem původního autora. Saxofon je doprovázen pouze hlasem, který ho napodobuje nebo na který reaguje; reaguje na autora, který již nežije. V této konfiguraci není přepis standardních skladeb od Monka a Ellingtona akademickým cvičením: je to dialog s mrtvými, jejichž stíny se překrývají s jedinou fyzickou přítomností hudebníka. Album funguje jako galerie portrétů zesnulých, kde je Steve Lacy jediný živý, kdo je schopen je interpretovat.

Paradox alba „Hot House": oslava, která je jen ozvěnou.

Samotný název alba představuje sémantický oxymoron. Název Hot House naznačuje lidské teplo, dav, kolektivní vzrušení – a přesto je album jen chladnou místností, kde se pohybuje pouze dech sopranistky. Friday The 13th, podepsané Theloniusem Monkem, dokonale ztělesňuje toto napětí: slavnostní atmosféra naznačovaná názvem je provedena s takovou úctou, že hudebník je ještě více izolován ve svém zvukovém prostoru.

Retreat: Závěr jako návrat k intimitě.

Toto není sbírka, ale spíše osobní deník. Přítomnost saxofonisty jakožto ústřední postavy, bez účasti jiných umělců uvedených na albu, způsobuje, že každá skladba funguje jako meditace o přijaté samotě. Steve Lacy zařadil Hot House do svého diskografického portfolia a zároveň radikálně se odchýlil od svých jazzových začátků. Mezi Soprano Sax (1958) a Reflections: Steve Lacy Plays Thelonious Monk (1959) saxofonista již zkoumal oblasti, kde instrumentální hlas plně vynikal, ale právě zde se tato přijatá samota stává výraznou uměleckou pozicí. Album se také zasazuje do kontextu přechodu, kde umělec zkoumá hranice instrumentálního sóla a proměňuje každou standardní skladbu v osobní meditaci. Přítomnost autorů tak různorodých jako Herbie Nichols, Tadd Dameron a Bud Powell na seznamu skladeb ukazuje, že Lacy se neomezuje pouze na čistý jazzový odkaz, ale integruje do svého sólového přístupu různé vlivy. Album funguje jako galerie portrétů, kde každá skladba se stává dialogem s původním autorem a standardní skladby se transformují v intimní vyznání. Skladba Retreat, napsaná samotným Stevem Lacym, uzavírá album v tónu introspekce, který rezonuje s celou koncepcí alba: dobrovolný ústup do vnitřního světa, kde proudí pouze zvuk sopránového saxofonu. Hot House je album, které odmítá interakci a upřednostňuje vnitřní svět. Nejde zde o vyplnění zvukové prázdnoty prostřednictvím spolupráce, ale o to, aby se tato prázdnota stala samotným materiálem tvorby: každá standardní skladba se stává stránkou knihy, kde Steve Lacy píše a čte sám. Je to dílo přechodné, ve kterém hudebník nachází svou definitivní formu: umělce, který skládá pro sebe, aniž by jakékoli jméno narušilo intimitu zvuku.

Technické údaje

- Vydání: 1991 - Vydavatelství: Novus, BMG, RCA - Počet skladeb: 9 - Katalogové čísla: House Party Starting / Retreat