Steve Lacy - Shots

Steve Lacy nikdy nekomponuje pro pohodlí posluchače. Album se okamžitě ukazuje ve své strukturální podstatě už od první skladby. „Moms“, umístěná jako první na seznamu skladeb, není jen jednoduchá úvodní skladba; představuje základ toho, čím bude celé album. Nastavuje osamělou atmosféru, která definuje celý přístup: zde Steve Lacy nikoho nezavolá, aby se podílel na melodické nebo rytmické zátěži. Skladba funguje jako minimalistní manifest, kde každá nota na sopránovém saxofonu musí sama nést napětí fráze. Je to úvod, který odmítá iluzi kolektivní síly; od prvního okamžiku odhaluje Steve Lacy svou snahu být soběstačný, daleko od vnějších vlivů, které často zdobí alba této doby.

The Kiss: jediné vokální a houslové party od Irene Aebi.

Uprostřed alba, skladba „The Kiss“ (stopa 3) představuje jedinou chvíli, kdy se do sólové atmosféry Steva Lacyho vplíží vnější hlas. Je to výjimečná odchylka od přísných pravidel tohoto projektu: v této konkrétní skladbě se Irene Aebi podílí na nahrávce houslemi a zpěvem, čímž vytváří orchestrální a expresivní texturu, která se radikálně liší od zbytku alba. Tato přítomnost není pouhou dekorací; obohacuje aranžmá o odlišnou instrumentální dimenzi a přináší melodickou hřejivost, která jinde na albu chybí. Hlas Irene Aebi zde funguje jako záblesk světla v prostoru, který je jinak omezen pouze přítomností sopránu. Nezmění podstatu projektu, ale vytváří jedinečnou pauzu, okamžik, kdy je vypočítaná izolace dočasně pozastavena a prostor je otevřen pro sdílenou rezonanci.

Steve Lacy nahrál album Shots a zasadil tak další kámen do své diskografie, kde každé album představuje odlišnou kapitolu jeho instrumentální tvorby. Toto album, které předcházelo Trickles, vydané o rok dříve, se nachází mezi dvěma výraznými tvůrčími obdobími: bezprostředně následuje po vydání předchozího alba a předchází přímo Sidelines, které bylo také vydáno v roce 1977. Tato časová blízkost k jeho následujícímu albu zdůrazňuje období intenzivní tvorby, během které hudebník zkoumá radikálně odlišné zvukové konfigurace, oscilující mezi čistou introspekcí alba Shots a směry, které se rozhodl následovat v albu Sidelines. Umístění tohoto alba v jeho diskografii odhaluje umělce v procesu proměny, který odmítá stylistickou opakovanost ve prospěch neustálé evoluce, což ho odlišuje od současníků, kteří se spíše přiklánějí ke standardizaci formátů.

The Wire: závěr, který utvrzuje narativní soudržnost.

Poslední skladba, „The Wire“, nejenže uzavírá album, ale také utvrzuje jeho narativní celistvost. S názvem a umístěná na 8. pozici v seznamu skladeb, působí jako bod, ke kterému směřují všechny předchozí osm skladeb a dává jim smysl. Už samotný název naznačuje metaforickou strukturu, ve které každá skladba byla vytvořena tak, aby vedla k tomuto instrumentálnímu závěru. „The Wire“ nefunguje jako pouhá dekorativní zakončení, ale jako potvrzení slibu, který byl dán už ve skladbě „Moms“: cesta, která je postavena kolem jediné postavy, bez využití externích spoluprací ani běžných produkčních vrstev, které byly typické pro komerční jazz 70. let.

Technické údaje

- Vydání: 1977 - Vydavatelství: Musica Records - Počet skladeb: 8 - Úvod / Závěr: Moms / The Wire